Rozdělení bohatství – proč krize zasáhne zejména ty nejbohatší?

Pokud jste se někdy zajímali o největší krachy na burze, jistě víte, že je rozdíl mezi bublinou v býčím trhu a bublinou v medvědím trhu. A pokud jste o tuhle problematiku doposud nezavadili, dnes vám ji výrazně osvětlíme.

Krach na býčím trhu jsme mohli sledovat např. v letech 1987, 2000 - 2002 nebo 2008 - 2009. Tyto velké ekonomické události nechceme nikterak zlehčovat, ale pomyslná rekonvalescence trhů a celého systému nebyla po prasknutí těchto bublin až tak dlouhá a náročná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Fatální krach vždy přijde v krátkém časovém období (jako „blesk z čistého nebe“) a trhy se po tomto „restartu“ dostávají poměrně rychle do tempa.

A právě zde se dostáváme k hlavnímu rozdílu mezi krachem na býčím a medvědím trhu. Na medvědím trhu to znamená, že se poškozená finanční aktiva nedostanou zpět na svoje highs po dobu 24 až 25 let. Můžeme si to opět ukázat na příkladu z americké historie - pokud jste si koupili akcie koncem roku 1929, prožili byste 89% propad a trvalo by vám 24 let (do roku 1953), abyste tyto ztráty vymazali! A to zde hovoříme o tom nejlepším scénáři, kde jste v pozici chytrého investora, který nezpanikařil a nezačal prodávat na strmé cestě dolů (jako to dělá většina investorů).

Dalším příkladem může být demografický vrchol ke konci roku 1968. Pokud byste se rozhodli v tuto dobu investovat, zasáhla by vás 70% ztráta na Dow indexu (upraveno o inflaci) a trvalo by 25 let (do roku 1993), než by se vám podařilo ztrátu vymazat. V aktuální situaci vidíme podobný scénář, jako se odehrál mezi roky 1929 a 1932, což by znamenalo 80%+ ztráty. Nechceme malovat čerta na zeď, ale spíše na toto riziko poukázat a připomenout, že nic neroste věčně a do nekonečna. Také bychom tímto článkem chtěli ukázat, kdo při těchto krizích schytá největší rány, protože na první pohled je celá situace dosti zavádějící.

Při prvním pohledu na situaci ve světě po tak šokujícím prasknutí bubliny (jako v letech 1929 - 1932) by se mohlo zdát, že běžní lidé, kteří ve velkém přicházejí o práci, jsou právě těmi, kteří z krize trpí vůbec nejvíce. Ve skutečnosti jsou však nejvíce biti ti nejbohatší, kteří po celou dobu z nafukování bubliny nejvíce benefitovali. A kdo má hodně, ten má zároveň také hodně co ztratit. Hovoříme zde o top 1 % populace, které je o poznání podnikavější a má proto více volatilní byznys (takže také více volatilní čisté jmění). Top 5 - 10 % jsou profesionálové ve svém oboru, kteří mají daleko stabilnější pracovní zázemí, a tudíž také stabilnější příjmy i čisté jmění. Top 1 % také daleko více kapitálu investuje do trhů a v období krize tak pocítí neúspěch v rámci svých byznysů i výrazné ztráty z investic na trzích.

Od roku 1983 se top 1 % nejbohatších dostalo z 34% vlastnictví finančních aktiv na 40 % a některé studie hovoří o přiblížení se 50 %. Spodních 90 % lidí naopak spadlo z 32% vlastnictví finančních aktiv na 21 %. Drtivá většina lidí tedy nemá dostatek aktiv ani na to, aby začala, takže nemají v případě fatálního propadu ani moc co ztratit. To se top 1 % říct rozhodně nedá a lidé, kteří jsou nesmyslně bohatí, v období krize přicházejí o nesmyslné částky. 

Top 20 % lidí kontroluje 90 % finančních aktiv, zatímco top 10 % lidí kontroluje 79 %. To znamená, že zbylých 80 % kontroluje pouhých 10 %!

Pozn.: Veškeré údaje a statistiky se týkají událostí a obyvatelstva Spojených států.